Listy tmavěmodrého stromu

5. října 2009 v 23:50 | TamišQa ^^ | Jednorázovky

Než se dostanu k povídce samotné, tak bych chtěla říct, že tahle povídla je vlastně manga. S Ishi jsme ji přeformulovali a přepsali do povídky :) Příjemné čtení ^^

Listy tmavomodrého stromu

Tami Uchiha & Ishikawa Emi

Pouze na podzim, když listy stromů padají, se mohu setkat s tím záhadným chlapcem.
Milovala jsem ho.

Trvá to dlouho se sem dostat z domova tramvají...Naproti městečku je hora. Dospělému by zabralo celý den než by ji obešel.Toho dne...Když jsem byla ještě malá, mě tatínek vzal na výlet na tu horu. "Akino, hlavně nechoď nikam daleko." upozorňoval mě otec."Já vím!" zasmála jsem se a odběhla jsem. Procházela jsem se a v tom jsem ho uviděla. Zvedla jsem ho a pozorovala ho. "Je tmavě modrý..."V ruce jsem držela nádherný tmavomodrý list. Rozhlédla jsem se kolem.Od kmene až po konečky listů byl celý strom tmavě modrý. "To je zvláštní... Je skutečný?"Zaklepala jsem na něj, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. "To bolí." Lekla jsem se toho hlasu. Rozhlédla jsem se a byl tam chlapec s tmavě modrými vlasy.Z keře se ozvalo zašustění. Chlapec se vyděsil. "Schovej se!" "Co..?!" nechápala jsem, stála jsem tam a dívala se na něj. Odvrátil ode mě pohled a zadíval se na keř.Poslechla jsem ho a běžela se schovat. Než jsem se nadála, stál před ním stařec. "Cítím lidské dítě. Hele, Konoho, jestli ho schováváš, dej mi ho!" hlas starce zněl naléhavě."Nejsou tu žádní lidné, jsi senilní." "Kdy odejdeš?" "Protože bych toho litoval, kdybych umřel teď, vydržím ještě do příštího roku." Stařec už mu nevěnoval jediný pohled a mlčky odešel. Když se chlapec obrátil zpět na mne, už jsem tam nebyla. Utíkala jsem pryč, za tatínkem. "Tatínku! Představ si! Tati! Našla jsem tmavě modrý strom!" tahala jsem tátu za rukáv, aby mi věnoval pozornost. "Byl u něj starší kluk s modrými vlasy! A pak tam byl světle hnědý starý pán..." tatínek mě ale přerušil "Hehehe, co to povídáš?" zeptal se mě, jakoby mi nevěřil."Já nelžu! Mám tmavě modrý list!" hrabala jsem se ve své kapse u kabátu a vytáhla jsem tmavě modrý list. Rozpadá se... Za chvíli se změnil v prach. "..."Nevěřícně jsem koukala na svou ruku, ještě před chvílí tam byl..! "Půjdeme už domů, pojď" tatínek se pomalu vydal po cestě. Já tam zůstala stát. "Ale..." ohlédla jsem se směrem, kde jsem chlapce viděla. Doběhla jsem tatínka a šli jsme spolu domů. "Opravdu jsem je viděla!... to nevadí..."

Znám cestu.Druhého dne večer jsem šla nahoru sama. Snažila jsem se najít tmavě modrý list. Možná že i potkám toho modrovlasého kluka. "Divné... nemůžu žádný najít..."Myslela jsem jen na to. Kdybych dávala větší pozor, všimla bych si, že slunce zapadlo a vyšel měsíc. Les ve dne je úplně jiný než v noci, cesta zmizela mrknutím oka. Najednou přede mnou stál on.Vzhlédla jsem k němu, oči mi zářily štěstím. "Jestli hledáš cestu ven, ukážu ti ji." mlčky jsem ho následovala. Chtěla jsem se ho chytit za ruku, ale moje ruka projela tou jeho, jako kdyby tam vůbec nebyl. Lekla jsem se a zastavila jsem."Pane..?" začala jsem trošku váhavě "vy jste duch?" chlapec se na mne trošku váhavě podíval "... Co když jsem?" Váhala jsem co na to říct. "Nebojím se duchů." Chlapec se podíval na měsíc. Jmenuji se Konoha. Žiji ve stromě.Stále spím uvnitř stromu, ale pouze během období, kdy listy padají, mohu ven. Začal foukat jemný vítr. "Konoha? Ve stromě?... " Nechápala jsem to… "Když půjdeš stále rovně, vyjdeš z lesa." Ukazoval mi cestu. "Dě… Děkuji vám." Řekla jsem váhavě. "U... Umm. Jmenuji se Akino. Mohu vás zítra zase navštívit?"
Doufala jsem, že řekne ano. Jeho malinko usmívající tvář… … byla tou, kterou jsem viděla, když podzim končil. Když jsem se druhého dne vydala na horu, byla celá zahalená bíle. Všechny stromy ztratily své listy a obklopil je sníh. Stála jsem před jeho stromem. "Už spíte, že…" Pomalu jsem odcházela. Čekala jsem na příští jaro. Z okna tramvaje jsem viděla horu. Když přešlo jaro a přešlo léto. Celou dobu jsem čekala až listy začnou měnit svou barvu. První podzimní den jsem se vydala na horu. "Tady to je!.. Tmavě modrý strom. " Zabušila jsem na strom. "Dobré ráno Konoho! Je podzim! Už se probouzíš?"

Bušení mé ruky na strom zarazil hlas. "Bolí to..." Svůj pohled jsem upřela na větev stromu. "Ale vždyť jsem se tě ani nedotkla, Konoho. Proč tě to bolí?" Podívala jsem se na Konohu, který mezi tím seskočil ze stromu dolů. On odvrátil svůj pohled v dál "Strom je mým stínem tady na zemi. Když do něj budeš bušit, také to cítím." "Hmm.." Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl. Potom jsem dostala nápad. Začala jsem strom lechtat. "Hi, hi, hi, hiiii.. A.. Akino.. Př.. Přestaň!" Prosil mě v záchvatech smíchu. Poslechla jsem ho. Oba jsme si sedli na větev stromu a povídali si. Čas je krutý. I když jsem nechtěla, aby to skončilo, čas plyne rychle. Vzhlédla jsem na nebe a seskočila ze stromu. "Uvidíme se… Zase příští rok…" Zamávala jsem mu a pomalu odcházela. Po cest, mi do rukou spadl poslední modrý list ze stromu.
Spousta podzimů, jako byl tento uplynula. "Akino. Akino posloucháš mě?" A než jsem se nadála, bylo mi 16 let. "Co je?" "Ohňostroj Akino! Vzpomínáš? Říkala jsem, že bychom mohly jít společně s Aidou a jeho kamarádem." Připomínala mi Miaho. "Takavama mi říkal, že nepůjde, když nepůjdeš i ty Akino." Nechtělo se mi tam… Nesnáším léta… Je sucho a úmorné vedro.

Nemám ráda ani jara. Jsem při něm neustále ospalá. A přirozeně nesnáším i zimu. Když vidím sníh, je mi smutno. Jenom podzim mi nevadí. "Akino! Tady jsme, Tady!" Ano, nakonec jsem tam přece jen šla… "Promiňte, že jdu pozdě… Já.. " "Kde máš yukatu?" Skočila mi do řeči Miaho. "No.." Snažila jsem se vymluvit. "Měla jsem s ní trošku potíže." "Co?! Ale slíbila jsi, že si ji vezmeš!" Miaho na mě byla naštvaná, ale ten, komu bych se v ní chtěla ukázat, tady nebyl.. Rychle. Ať už je podzim.. Utíkala jsem listím.. Ať už je podzim. Za chvíli jsem ale byla zadýchaná. "Čím jsem starší, tím méně mám sil.." Zasmála jsem se.. Pomalu jsem došla až ke stromu. Konoha už na mne čekal. "Dobré ráno." Usmál se, jako by mě rád viděl. "D… Dobré ráno." Konoha opět seděl na větvi stromu. "Polezeš nahoru?" "Už jdu." Vylezla jsem za ním a posadila se vedle něj. Myslel si, že jsem si toho nevšimla, ale po očku mě pozoroval. "Tvé vlasy.." "Hmm..?" nevěděla jsem, o čem to mluví. "Zase jsi je nechala povyrůst.." Podívala jsem se na něj a usmála se. Konoha se nemění.. Chytla jsem svoje do půli zad dlouhé blond vlasy do rukou. "Vypadám už jako dospěla? Chceš si na ně sáhnout?" vyzvídala jsem. "Jsi jako malá." Zasmál se. Stromy žijí mnohem déle než lide. I Konoha pomalu dospívá… "Jasně… Jasně… Ale od teď už budu dospělá! Sama dříve než ty…" Zahleděla jsem se před sebe. V tom náhle… "Chtěl bych si na ně sáhnout…" "Eh..?" "Vždycky jsem chtěl.." nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale zničeho nic jsem obejmula kmen stromu. "Co to děláš?" nechápal Konoha. "O…Objímám tě, Konoho… Cítíš to?" "… Cítím…" Konoha se mírně usmál. Ve své slohové práci na základní škole jsem napsala, že až vyrostu, chtěla bych být žaludem. Všichni se tomu smáli. Ať se smějí. Najednou ve křoví něco zašustilo. "Schovej se Akino!" už to tu bylo zase. Jeho hlas zněl naléhavěji než tehdy. Já se však rozhodla neposlechnout ho. "Co? Ale když…" Z křoví vylezl ten samí stařec, kterého jsem viděla i tehdy, když jsem tu byla poprvé. "Oh. Člověk! Lidské dítě. Dej mi ho Konoho! Když ho sním, budu žít další rok!" žádal stařec Konohu hlasem, který se mi nelíbil. Byl takový zlý a nemilosrdný. "Odporné. Měl by ses smířit s délkou svého života." Vzdoroval mu Konoha. "Akino
ti nedám. Protože je má…" Protože řekl ta slova, mohu čekat na další podzim. Najednou stařec zmizel. Jako by ho vítr rozfoukal a zbyla z něj jen zemina. "On… Zmizel…" zašeptal Konoha. "Kam zmizel?" nechápala jsem. "Odešel." "Odešel?" "… ačkoliv je náš život stejně dlouhý, jako život našeho stromu, musíme se, když přijde podzim rozhodnout, zůstaneme tu do dalšího podzimu? Nebo se staneme opět lidmi a změníme se v půdu?" vysvětloval mi. "Lidmi?" Konoha vysvětloval dál. "Kdysi dávno po válce byla velká chudoba. Spousta lidí opustila svoje děti tady na hoře. Duch hory se nad námi slitoval a dovolil nám žít se stromy. V té době... Nevadilo mi, že tu budu muset zůstat, dokud nezemřu… byl jsem opuštěný, bez rodiny. Žil jsem tu celá desetiletí. Spousta mých přátel už odešla. Víš… V ten den, kdy jsme se poprvé potkali Akino, jsem také přemýšlel o odchodu. Když jsi mi řekla "Mohu vás zítra zase navštívit" okamžitě věděl jsem, že bych toho litoval. A teď, pokaždé když opět přijde podzim, tak se nemohu rozhodnout…"

Je to vždycky stejné… Mám sen. Otevřu dveře do třídy a Konoha je tam také. Řeknu mu dobré ráno a sednu si vedle něj. A celý den si jen tak povídáme o bezvýznamných věcech… Často se navštěvujeme a nikdy se nám nechce vrátit domů. Častokrát se mi zdají sny o takových obyčejných věcech. Moje myšlenky přerušil až hlas Takavami. "Akino! Nebude ti vadit, když půjdeme společně?" nevadilo mi to... Bylo mi to vlastně jedno. Najednou mě Takavami chytil za ruku. "Páni, máš studenou ruku." Podívala jsem se na něj a potom zase zpátky na cestu. Vyvlékla jsem se mu. Tento člověk není ten, kterého by jsem se chtěla dotknout. I když byla zima a Konoha spal, šla jsem k jeho stromu. Pohladila kmen. "Spíš viď?" Strom jsem obejmula. "Miluji tě Konoho." Po tváři mi stekla slza. "Více než kohokoliv jiného." Něco uvnitř mě mi říkalo, že mě Konoha slyší. Že ví, že tu jsem.

Sníh taje a listí na stromech pučí. Teplá sluneční záře se vrací. Když ještě přečkám tohle období, budu se moci opět setkat s Konohou. Mezi tím, co jsem sledovala město z mého okna, někde úplně jinde. "To ne. Ten plevel se pořád rozšiřuje. Tady v podhůří je spousta čerstvého vzduchu, ale také je tu mnohem více práce. Jak dlouho myslíte, že vám to bude ještě trvat?" zeptala se starší žena zahradníka. "Bude to hotové ještě před polednem." Usmál se a zahodil nedopalek cigarety. "Děkuji moc za pomoc." "Tedy zatím." Rozloučil se muž s ženou a dal se do práce. Nedopalek tam zůstat ležet mezi listím.

"Chytej!" "Mám to"… ozývalo se z hřiště v areálu školy. "Proč musíme mít tělocvik v takovém vedru?" Stěžovala si Miaho. "Budou se mi dělat lupy…" prohodila jsem jenom tak, aby se neřeklo. "Souhlasím…" V tom naše muka přerušilo zvonění. Mou tvář zastínila vysoká postava kluka. Do obličeje jsem mu neviděla, ale.. "Potřebuješ pomoct?" podal mi ruku. …Ale poznala jsem ho po hlase. Chytla jsem se jeho ruky a zvedla jsem se. Oba dva jsme se vzdálili od davu mých spolužáků. Slyšela jsem jen. "Kdo to byl?" Myslím, že to řekl Takavami. Konoha mě chytil kolem pasu a díval se mi do očí. "Po poledni se na úpatí hory rozpoutal požár. Vítr, vanoucí západním směrem ho rozfoukal na celou horu." Přerušila jsem ho "Proč? Proč jsi tu právě teď?" Častokrát... Častokrát jsem o tomhle dni snila. "Sice máš na sobě triko a pot z tělocviku,ale…" usmál se "To nevadí..." Pomalu se přibližoval k mým rtům. "Tvoji smutnou tvář, Akino, už víckrát neuvidím." "Já… Nejsem smutná, vůbec ne. Mohu na tebe čekat věčně, Konoho." "Akino… Ty lhářko…" To byla jeho poslední slova. Potom mě políbil a změnil se v práh. "Miloval jsi mě?" Na místě jsem se rozbrečela. "Miluji tě, Akino…" slyšela jsem hlas v hlavě. Zněl stejně, jako Konohův.
"Jak moc?"

Trvá to dlouho, dostat se sem z domova tramvají. Naproti městečku je hora. Kvůli požáru před mnoha lety je původní porost všechen pryč. Ale dnes, když přijde podzim, je hora opět zaplněná nádhernými padajícími listy. Nejsou žluté ani červené… …Pouze tmavě modré. A já vím, čí je to barva. Celé tohle tělo je naplněno
láskou.

Listy tmavomodrého stromu… Konec..